čtvrtek 16. května 2013

Příběh k projektu: "Má lodička"

Loď jménem Cassiopea

Nutmeg s Lacostou cválali šerým lesem a na jejich hřbetech neklidně klímali Gabriel s Natašou. Zdál se jim hrůzný sen, jak Kukové vypalují jejich vesnici a vraždí její obyvatele. Když vyšly první paprsky slunce, koně už stáli u potoka a pili, děti si mazaly chléb máslem a jedli jablka, která utrhli z jabloně nedaleko potoka. "Jak daleko to je k moři?" zeptal se mladší Gabriel. "Pět hodin", odpověděla Nataša. "Okolo oběda bychom tam měli být." Natrhali ještě nějaká jablka na cestu, nasedli na koně a vyrazili. Jeli lesem a mítinkami, jednou se museli i přebrodit vodou, která se z  potoka změnila v říčku. "Myslíš, že je dědeček v pořádku?" zeptal se Gabriel. "Doufám, že ano, snad se mu podařilo utéct", odpověděla pevným hlasem Nataša, i když měla obavy. "Už jsi rozluštil tu hádanku, kterou nám dědeček dal než jsme odjeli?" "Myslím, že už ano, pochopil jsem to tak, že když dáme tu lodičku na vodu, tak se zvětší." "Máš pravdu, nejspíše to tak bude, ty jsi byl na hádanky vždycky velice dobrý. Zkus mi nějakou dát, čas nám tak uplyne rychleji." "Tak dobře, jen mě nech si to trošku promyslet", řekl Gabriel. "Můžeme začít - je sice průhledná, ale ráda mění barvy, dává život, ale také ho může vzít, co je to?" Nataša se zamyslela. Po chvilce luskla prsty a vykřikla: "Už to mám !!!" "Co to tedy je?" "Je to voda, příjmá barvu nebe i hnědou barvu džbánku. Bez vody nelze žít a když nedáváš pozor můžeš se v ní utopit." "Správně". Nataša se zadívala na nebe a prohlížela si mraky, které vypadaly jako buclatá zvířata. Konečně dorazili k moři, ale nebyli tam sami. Kukové je pronásledovali, už byli pár kilometrů od nich. Sourozenci popohnali koně do cvalu a cválali po travnatém kopci dolů k moři. "Natašo rychle, hoď tu lodku na moře!!!" křikl naléhavě Gabriel. Nataša vyndala ze sedlové brašny malý model lodi. To už byli kukové od nich jen kilometr, když si nepospíší, kukové je zajmou a celá cesta bude na nic. Nataša spěšně vhodila loďku do vody, a pak se to stalo. Loďka se začala zvětšovat a vířit vodu. Za pár sekund se loď přestala zvětšovat a voda kolem ní přestala vířit. Loď byla modro-bílá s modrou plachtou a na trupu lodi bylo stříbrným písmem napsáno Cassiopea. Lo se zakymácela a připlula blíž k okraji moře, jakoby jim naznačovala, aby nasedli. Okouzlení Gabriel s Natašou se brodili mělčinou a za sebou táhli koně, kterým se ledová slaná voda vůbec nelíbila. Po můstku, který loďka vystrčila, vylezli vzhůru. Jak se poslední kopyto Lacosty dotklo paluby, Cassiopea okamžitě vyrazila. Stihli to jen tak tak, kukové byli na břehu moře a zlostně na ně pořvávali. Vyčerpaní Gabriel s Natašou se sesuli na podlahu a tvrdě usnuli. Když se vzbudili, bylo před soumrakem. "Páni, my jsme museli spát snad šest hodin!" vypískl Gabriel. "Nejspíše ano, půjdu se podívat do podpalubí", oznámila Nataša. "Ty se mezitím postarej o koně." Nataša přešla po palubě, otevřela vyřezávané dubové dveře a sešla po schodech. "To je divné, proč jsou tady ty obrazy? A kdo je na nich zachycen?" divila se Nataša. Prošla nádhernou ložnicí, kde byli dvě houpací sítě a vešla do jídelny. Nataša zkoprněla údivem, na stole leželo pečené kuře a dva kalíšky s jablečným moštem, jako kdyby někdo věděl, že tam jsou. Nataša se vrátila nahoru a běžela za Gabrielem s informací, co právě objevila. Ten stál na přídi lodi a zamyšleně se díval do moře. "Nebudeš věřit co jsem-" "Já taky něco objevil",  řekl Gabriel a skočil Nataše do řeči. "Vzadu je kormidlo a pohybují s ním jakoby neviditelné ruce!" "Já zase zjistila, že nám někdo připravil večeři." "Je to divné, kdo by si dával takovou práci, že by nám jí připravoval?" řekl Gabriel. "No, když si s ní někdo dal takovou práci, tak bychom ji měli sníst", navrhla hladově Nataša. Seběhli tedy dolů, navečeřeli se a po vydatné večeři si šli rovnou lehnout do sítí. Nataša se vzbudila časně ráno, probudily jí paprsky vycházejícího slunce. Brouzdala po podpalubí a přemýšlela kdo jsou ti lidé na obrazech a co dokázali, že je někdo takhle pěkně vyobrazil. Opřela se o zeď, která byla hned pod schody a málem spadla, protože se zeď propadla. Nahlédla dovnitř a uviděla oválnou místnost s policemi knih. Uprostřed místnosti byl stolek a na něm jediný pergamen. Nataša k němu přišla, posadila se na židli a začala číst: "Jsem pradávná lod elfů Cassiopea. Vytvořila mě elfka Cassiopea z rodu Wirthan. Byla to vládkyně ostrova Jorkin, kam teď míříme. Začarovala mne tak, že vždy dopluji na její mateřský ostrov, tedy na Jorkin. Dávám vše co zrovna potřebujete. Až dorazíte na ostrov, tak zmáčkněte písmeno C na mém boku a já se zase zmenším." Nataša si pročítala text znova a znova, nemohla tomu uvěřit, proto zavolala Gabriela, aby si to také přečetl. Sourozenci se na sebe podívali a přemýtali o elfech a ostrově Jorkin. Plavili se sedmý den, když Gabriel zvolal: "Už vidím ostrov!!!" Společně vyběhli na příď a dívali se na rychle se přibližující ostrov. Byl krásně zelený a uprostřed, úplně nahoře se tyčil velikánský strom. Dopluli ke břehu, vyvedli Nutmega s Lacostou, kteří byli rádi, že mají zase pevnou půdu pod kopyty, a Gabriel zmáčkl písmeno C. Loďka se okamžitě zmenšila. Nataša ji dala do sedlové brašny, když v tom jí vrhkly slzy štěstí do očí. Od lesa jim mával jejich dědeček. Společně s Gabrielem se za ním rozeběhli. "Jak to, že jsi tady?" otázala se Nataša. "Víš, jsem čaroděj, takže jsem se sem přemístil", odpověděl dědeček. Společně se pak vydali k velikému stromu uprostřed lesa, kde na ně čekali elfové.